Magazín Forbes - Odcházení

Sokolovská uhelná se chystá na novou éru. Období bez uhlí i jednoho z majitelů Jaroslava Rokose. Největší zaměstnavatel v Karlovarském kraji tak po předloni zemřelém Františku Štěpánkovi přichází o dalšího strážce miliardového byznysu. „Zelenat“ bude pod vedením právníka Pavla Tomka. 

FORBES.CZ, ČERVENEC 2022 

ROBERT SATTLER, JAN STROUHAL, FOTO: MICHAEL TOMEŠ 

 

Ten výhled člověka uchvátí. Obrovská díra v zemi, jejíž velikost ještě umocňují kilometry se táhnoucí kaskádovité svahy. Z nejvyššího místa uhelného lomu Jiří, nacházejícího se nedaleko Sokolova, působí i sto metrů dlouhá rypadla a obří bagry jako malé angličáky na hraní. Stačí se přitom otočit a podívat na přilehlý kamenitý plácek manipulačního prostoru, kde trojice mužů jeden takový stroj právě rozebírá. Ještě pár dní a z monstrózní železné mašiny zbyde jen hromada šrotu. Osud, který postupem času stihne veškerou zdejší těžkotonážní techniku. 

Ačkoli přesné datum zatím není dáno, je zřejmé, že těžba uhlí (ne- jen) na západě Čech dříve či později skončí a Sokolovská uhelná se bude muset vydat zcela jiným směrem. Po cestě, jejíž součástí už nebude uhelná energetika ani menšinový vlastník podniku Jaroslav Rokos, vedle zesnulého Františka Štěpánka jeden ze strůjců úspěchů skupiny z posledních třiceti let. 

„Odcházím do penze,“ oznámil zkraje června devětapadesátiletý muž, který se značně podílel na vy- budování tohoto miliardového kolosu a provedl ho i nesmírně těžkými časy. Podle něj vůbec těmi nejkrušnějšími v historii firmy i celého energetického trhu. Časy nejistoty v letech 2018, 2019, kdy se kvůli sílícímu tlaku 

na dekarbonizaci příliš nevědělo, jaká bude životaschopnost podniku, na němž je do velké míry závislý celý region. I to ostatně mohlo být příčinou, proč si v březnu 2020 sáhl na život zmiňovaný František Štěpánek, Rokosův dlouholetý souputník a hlavní hybatel a vizionář Sokolovské uhelné. 

„František byl silný patriot, vnímal odpovědnost za region a lidi, kteří v něm žijí. Dneska můžeme říct, že obavy, které ho trápily, měly řešení, ale spoustu z nich přinesl teprve až čas,“ komentuje klidným hlasem podnikatel, jenž se podle žebříčku Forbesu řadí mezi sto nejbohatších lidí Česka. 

Jím zmiňované řešení mají představovat zelené energie. Transformace z uhelného podniku na moderní – od loňského května rodící se – skupinu SUAS, postavenou na technologických inovacích a rozkročenou do několika odvětví, jako jsou například čistá energetika, odpadové hospodářství, zemědělství, strojírenství či development, aby podlomení jedné byznysové nohy nemohlo položit celou společnost. 

Pro toto období, které mimo jiné už neznamená propouštění tisícovky lidí, ale naopak nutnost sehnat stovky odborných pracovníků, kteří na Sokolovsku chybějí, přenechává Jaro- slav Rokos největšího zaměstnavatele v Karlovarském kraji (2500 zaměstnanců) „mladším běžcům“, jak sám říká. Udávat jejich tempo bude z pozice předsedy dozorčí rady Sokolovské uhelné i sesterské SUAS Group Pavel Tomek, jednapadesátiletý práv- ník, který spravuje majetek dědiců po Františku Štěpánkovi. 

„Přemýšleli jsme, co dál, jestli sem vpustit někoho jiného. Nakonec jsme se rozhodli, že jediným akcionářem do budoucna bude Pavel, a to prostřednictvím svěřenského fondu rodiny Štěpánkových. Nadále to bude o týmové práci, nicméně Pavel bude tím hlavním zodpovědným za vize a je- jich naplnění,“ vysvětluje Rokos, co se stane s jeho podíly, které v obou společnostech činily 42,86 procenta. 

Konkrétně bude majetková struk- tura předního výrobce elektřiny z uhlí nově vypadat tak, že podíl v Sokolovské uhelné, kde dosud leží hlavní část zhruba desetimiliardového majetku skupiny, koupí a bude držet sama firma. Akcie SUAS Group získá Tomek coby správce fondu přímo. 

Částku, za kterou Jaroslav Rokos přepouští své podíly v podniku, jenž pro něj byl jediným zaměstnavatelem a v němž strávil 37 let, nechce ani jedna ze stran komentovat. Podle od- hadů Forbesu by si ale v následujících letech měl postupně přijít na přibližně čtyři miliardy korun. K dokončení majetkových změn by mělo dojít počátkem tohoto léta. Pak pro Sokolovskou uhelnou, která loni utržila 6,6 miliardy při ziskovosti EBITDA 868 milionů, definitivně započne nová éra. 

„Mým cílem bude, abychom byli společností, která bude i v 21. století hrát významnou roli v českém energetickém průmyslu, a ještě významnější roli v našem regionu,“ podotýká Pavel Tomek v exkluzivním dvojrozhovoru se „starým“ a novým lídrem Sokolovské uhelné. 

Jaroslave, jak se cítíte, když opouštíte něco, s čím jste byl spojen téměř čtyři dekády? 

JR: Samozřejmě je mi smutno. V Sokolovské uhelné jsem strávil celý svůj profesní život. Patřím ale k těm, kteří si rádi uchovávají hezké vzpomínky, a když se podívám zpět na těch posledních 37 let, tak mám určitě na co vzpomínat. Ať už jde o spolupracovníky, se kterými jsem se za tu dobu potkal, nebo o firemní příběhy, které třeba i znamenaly určité problémy, protože ty patří k životu a posouvají nejenom firmu o kus dál. Ale když něco končí, něco jiného začíná.

Co vás k rozhodnutí odejít z firmy přimělo? 

JR: Nebyl to jeden konkrétní moment, ale dlouhodobější úvaha, s Pavlem jsme to probírali asi tři čtvrtě roku. Je mi skoro šedesát let, což byl dřív věk, kdy lidé běžně odcházeli do důchodu. Začal jsem si tak vyhodnocovat, jestli není vhodný čas předat štafetový kolík mladším, svižnějším běžcům, kteří začnou naše vize lépe naplňovat. A dospěl jsem k tomu, že ano. 

Když před dvěma lety zemřel pan Štěpánek, bylo naším společným cílem s Pavlem, kterého pověřila rodina pana Štěpánka, postavit fungující firmu. Sokolovská uhelná byla totiž tehdy v nezáviděníhodné kondici, do toho čelila velkým tlakům proti hnědému uhlí a neměla nastolenou vizi, co dál. Přemýšleli jsme, jak firmu posunout. Jak využít potenciál v podobě zaměstnanců a jejich kvalifikace, v podobě majetku nebo i prostředí, ve kterém firma působí. A myslím, že za těch dva a půl roku se nám podařilo nejen nastolit novou vizi, ale i na ni firmu nasměrovat. Teď po ní pomalu kráčí, což jsem si vyhodnotil jako správnou chvíli pro to, z podniku vystoupit. 

Do jaké míry ovlivnilo vaše rozhodnutí opustit firmu úmrtí pana Štěpánka? 

JR: Samozřejmě to byl prvotní impulz. Uvědomil jsem si, že kdyby mě stihlo něco podobného, ocitl bych se já i má rodina v obdobné situaci. Mám jediného syna, který se věnuje vlastnímu byznysu, nepůsobí v regionu a nemá zájem v Sokolovské uhelné pokračovat. Nemám tedy nikoho, komu bych mohl žezlo předat, a to, jelikož patřím k těm zodpovědnějším, si nemohu dovolit. 

Souvisí váš odchod i s tím, jakým směrem se nyní podnik bude ubírat? Přece jen jste byl léta zvyklý na jiný typ byznysu... 

JR: Určitě ne. Byl jsem u tvorby naší nové vize, podepisuji ji a stojím za ní dál. Pravda ale je, že pokud celý svůj produktivní život žijete v určitém prostředí a to prostředí se vám nabourává, kvůli čemuž musíte neustále hledat nová řešení, tak zvažujete, jestli na to vše ještě máte síly. Tvorby vize jsem se účastnil rád, nicméně její realizaci už nechám na jiných. Ačkoli Sokolovské uhelné budu nablízku, chci jí pomáhat i nadále. 

V jaké roli? Budete jen přítel na telefonu, nebo budete mít aktivnější pozici? 

JR: Pokud mi telefon zazvoní a bude potřeba poradit, určitě jej rád zvednu a poradím. Jinak ale budu v pozici, že se budu na určitých projektech podílet, ať už formou kapitálové, nebo jiné účasti.

A kromě Sokolovské uhelné se v penzi budete věnovat čemu? 

JR: Mám jisté plány a věřím, že se naplní. Zejména se chci věnovat rodině. Určitě zvolním. Není to tak, že bych se vrhnul do zcela nového odvětví.

Žádný nový byznys tedy? 

JR: Momentálně chci hlavně pomoci s podnikáním synovi. Do budoucna počítám s tím, jak už jsem zmínil, že podpořím některé projekty SUAS Group. Pak mám také zájmy, koníčky, na které dosud moc času nebylo, tak bych chtěl investovat do nich. Rád se věnuji numizmatice, také jsem velký sportovní fanda... 

PT: ... hlavně Sparty Praha. 

JR: Ano, ale jsem jen čistě pasivní fanoušek. Aby to nevyznělo, že mám ambici nahradit pana Křetínského. (smích) 

Na kolik si podíly ceníte? 

JR: Domluvili jsme si, že částku zveřejňovat nebudeme.

Podle našich odhadů by mělo jít o zhruba čtyři miliardy korun. 

JR: Nebudeme ani naznačovat. 

A jakým způsobem budete vyplacen? 

JR: Domluvili jsme se na časovém harmonogramu, chcete-li splátkovém kalendáři. Tak, aby to pro firmu nebyl tak velký finanční náraz. 

PT: Máme obrovskou výhodu, že naše akcionářská struktura je založena na dobrých vztazích a všichni máme míru sounáležitosti s regionem i firmou. Dohoda byla férová pro všechny strany, abychom nijak neohrozili potenciál firmy v rámci transformačních projektů. 

Jaroslave, byla na stole varianta, že byste své podíly prodal někomu jinému než rodině pana Štěpánka? 

JR: Varianta, že by Pavlova pozice posílila, byla první a nakonec i jediná varianta. Už za Františkova života jsme měli vzájemně nastavená předkupní práva. První, koho jsem oslovil, tak byla rodina pana Štěpánka. S jinými investory jsem se nebavil ani jsem to téma neotevíral. 

PT: Transformační proces vyžaduje kompatibilitu akcionářských názorů. Děláte spoustu přeměn, majetkových transferů a v tom musí být symbióza. Hledat někoho třetího, s nímž budete muset znovu nalézat názorovou shodu, nemusí být jednoduché a nemáte záruku, že za rok dva váš pohled na svět nebude jiný. 

Na názorové shodě naše firma stojí. Podívejte se, jaké komplikace stojí před ČEZ z pohledu rozhodování o další budoucnosti. Tamní management je limitován minoritními akcionáři a nemůže si dovolit to, co by si mohl dovolit, kdyby jej stoprocentně ovládal stát. Chcete-li udržet stabilitu, musíte ji držet seshora. Můžete ohrozit větvičku, jeden projekt ze sta, ten totiž když nevyjde, tak strom nezahyne. 

JR: V době, kdy zemřel pan Štěpánek, se pár supů kolem Sokolovské uhelné slétalo. Oslovovali nás, zda by mohlo dojít k odkupu podílů, ale my se s Pavlem velice rychle domluvili na tom, že tato jednání nepovedeme dál a budeme se snažit firmu společně po- stavit na nohy a dát jí vizi. Což se, myslím, za ty dva roky podařilo. Firma je nyní v dobré kondici a ví, co bude dělat do budoucna. Odcházím proto s čistým svědomím a pocitem dobře vykonané práce. 

Dofirmy, jejíž historie se datuje do konce 18. století, kdy se původně zabývala výrobou dýmové kyseliny, nastoupil Jaroslav Rokos v roce 1985. Pro byznysmena pocházejícího
z Chodova u Karlových Varů byl nedaleký Palivový kombinát Vřesová přirozenou volbou. Na komíny velkého regionálního zaměstnavatele se denně díval z dětského pokoje, zároveň v závodě pracoval jeho otec. Když tak dokončil studia na Vysoké škole ekonomické v Praze a absolvoval po- vinnou vojenskou službu, ani nepřemýšlel, že by jeho kroky měly vést jinam. 

Rokos začínal v plánovacím úseku, odkud pozvolna stoupal firemními strukturami nahoru. Do vedení firmy se dostal po deseti letech, kdy mu byla nabídnuta pozice ekonomického ředitele. Pár měsíců poté, co v roce 1994 došlo ke sloučení palivového kombinátu se státním podnikem Hnědouhelné doly Březová a k následné přeměně na akciovou společnost Sokolovskou uhelnou. V ní si stát ponechal padesátiprocentní podíl a rozhodovací právo, zbylá polovina připadla v rámci kuponové privatizace přibližně deseti tisícům akcionářů. 

Z polostátní firmy se ryze soukromá stala zkraje nového tisíciletí, kdy tehdejší vláda rozhodovala o privatizaci uhelných společností. Zatímco Mostecká uhelná už byla divoce rozebrána – což zaměstnalo na další dvě dekády nejen české soudy – a Severočeské doly připadly ČEZ, Sokolovskou uhelnou zprivatizoval její vrcholný management, tvořený vedle Jaroslava Rokose ještě generálním ředitelem Františkem Štěpánkem a technickým ředitelem Janem Kroužeckým. S pomocí bankovního financování zaplatila trojice všem akcionářům dohromady údajně kolem šesti miliard korun. Záhy po privatizaci se ovšem Rokos a Štěpánek s Kroužeckým nepohodli a začal vleklý spor. Ten skončil až v roce 2015 vyplacením tře- tího společníka, za něhož se ve finanční bitvě postavil uhlobaron Pavel Tykač. „S odstupem téměř dvaceti let si troufnu tvrdit, že se privatizace podařila. Firma funguje, regionu dává zaměstnání, stará se o rekultivace prostředí a má perspektivu do budoucna,“ hodnotí odcházející spoluvlastník, který připravoval financování řady klíčových investic společnosti. 

S čím jste do firmy před 37 lety nastupoval? 

JR: Když jsem po škole v roce 1985 hledal, jak se uplatnit, moc byznysových příležitostí nebylo. O podnikání se nám ani nesnilo a o práci v jiných firmách než v elektrárně na Vřesové jsem ani neměl důvod přemýšlet. 

Kdybyste se měl za tou dlouhou dobou ohlédnout, jaké momenty vám vytanou na mysli? 

JR: Zlomových momentů je spousta – od samotného nástupu přes revoluční rok 1989, kdy se nevědělo, co bude, zatímco se střídali lidé ve vedení. Následně nástup na pozici ekonomického ředitele, privatizace, záležitosti související s častými výpady proti uhlí až po vytvoření nové vize. Neexistuje tedy jediný silný moment, který by toto vše přehlušil.
A bylo období, kdy jste chtěl z firmy úplně odejít? 

JR: Na začátku devadesátých let jsem měl měsíční období, kdy jsem nepociťoval žádný posun. Posléze ale došlo k personálním změnám, otevřela se pozice ekonomického ředitele, která mi byla nabídnuta,
a v tu chvíli jsem o odchodu přestal uvažovat. 

Když se po Sokolovské uhelné rozhlédnete, kde vidíte otisk vás a kde pana Štěpánka? 

JR: S Františkem jsme měli rozdělené kompetence, které vyplývaly z našeho profesního vzdělání. Pan Štěpánek, který byl téměř na den o deset let starší, měl báňské vzdělání a začínal na šachtě, tudíž mu byla podstatně blíže problematika těžby a prodeje uhlí. Já, vzděláním ekonom, jsem hlídal záležitosti ekonomického charakteru, které souvisely s provozem. 

Jinak ale tvrdím, že nikdo není nenahraditelný a každý zanechává svůj otisk zejména v myslích lidí, ať už je pozitivní, či negativní. Osobně neodcházím s tím, že bych tu zanechal určitou stopu, ale s tím, že se nemusím za nic stydět. 

Zmiňujete, že pan Štěpánek byl zaměřením horník. Myslíte, že by v nově nastolené vizi společnosti uměl fungovat? 

JR: Určitě, vždyť byl u prvopočátků celého projektu. Konec- konců i jezero Medard, největší české umělé jezero s plochou téměř 500 hektarů, kde SUAS plánuje ně- kolik rekreačních, zábavních i rezidenčních projektů, se stihlo napustit ještě za jeho života. 

Vize zelené Sokolovské uhelné a vytvoření SUAS Group se tedy začaly rodit už v době, kdy firmu vedl pan Štěpánek? 

JR: Už tehdy byla na stole témata, která vycházela z toho, co Sokolovská uhelná vždy uměla. Ať již vycházela z energetiky, odpadového hospodaření, nebo pozemků, které firma vlastnila. Potenciál tu byl, šlo o to, jakým způsobem vše uchopit a podle jakého scénáře. Banky nám totiž jednou od- pověděly, že sice máme zajímavá té- mata k realizaci, ale jsme pro ně špinavý uhelný byznys, načež jsme strávili několik měsíců debatováním, jak přesně připravit reorganizaci firmy, aby to pro ně bylo akceptovatelné a mohly nám s našimi projekty finančně pomoct. Z toho postupně vykrystalizovala současná podoba SUAS Group, sesterské společnosti Sokolovské uhelné.

Představovala tato doba před třemi lety pro firmu nejhorší období v její historii? 

JR: Rozhodně. Nejen proto, že zemřel pan Štěpánek. Ještě za jeho života jsme rozhodli, že právě z ekonomických důvodů skončí činnost velká technologie na zplynování uhlí, která po dlouhá desetiletí živila naši zpracovatelskou část. To bylo těžké rozhodnutí už jen proto, že na její provoz bylo navázáno sedm stovek zaměstnanců. Ač jsme se k situaci snažili přistupovat citlivě, měli jsme připravený velmi vstřícný program odstupného a otřesy mezi pracovníky nebyly nijak výrazné, byl to pro nás v té době samozřejmě velký stres. 

Dvanáctý březen 2020. Pro mnohé Čechy navždy den, kdy je epidemie koronaviru uzavřela v jejich domácnostech. Pro rodinu Štěpánkových den, kdy přišla o manžela a otce tří dětí. Většinový majitel Sokolovské uhelné, v níž kontroloval 57,14 procenta, vědom si odpovědnosti za firmu, její zaměstnance a životní úroveň regionu, neustál tlak související s blížícím se koncem uhelné energetiky. 

„František si připouštěl, že hornictví jednou skončí. Vnímal ale, že vše potřebuje čas a neskončí jen tak ze dne na den, což v té době tak vypadalo. Tlaky na dekarbonizaci, ať už ze strany Evropské unie, či bank, tažené Green Dealem, byly enormní. Počítali jsme zleva zprava, ale světýlko na konci tunelu jsme v letech 2018, 2019 neviděli,“ ohlíží se Rokos. 

„Posledních pár měsíců jsme s panem Štěpánkem prožívali jeho vnímání světa a cítili jsme, kam by jeho obavy mohly směřovat. Nikdo jsme ale ani nepomysleli, že ten den to může zajít až takhle daleko,“ doplňuje Pavel Tomek. 

Tragická událost, na niž nebyl nikdo připraven, zasáhla nejen rodinu, ale celou firmu, která v nejtěžších chvílích náhle přišla o svou klíčovou postavu. Rodina, jíž připadl veškerý majetek, a s ním tak i většina Sokolovské uhelné, nicméně chtěla v práci Františka Štěpánka pokračovat. Navzdory tomu, že nikdo z ní v energetickém podniku nepracoval. 

„Kromě vypořádání se s touto výjimečně těžkou emoční situací jsme museli v rodině poměrně rychle rozhodnout, pod jakým vedením bude naše firma dál operovat, aby byla dodržena kontinuita jejího fungování. Ani jedenkrát nás nenapadlo, že bychom chtěli náš podíl prodat, protože jsme věděli, co firma a lidé, kteří ve firmě pracují, pro našeho tatínka znamenali,“ vzpomíná pro Forbes Barbora Štěpánková, dcera bývalého šéfa společnosti, která se společně s bratrem Martinem a sestrou Terezou pozornosti médií jinak straní. 

Štěpánkovi tak ukázali na Pavla Tomka, jenž se od roku 2006, kdy se během sporů s Janem Kroužeckým spojil s firmou poprvé, stal rodinným přítelem, s nímž se dědicové důvěrně znali a na kterého se mohli spolehnout. Zároveň byl u zrodu vize, kudy
se Sokolovská uhelná bude dál ubírat, a měl vhled do jejího provozu. 

„Naše společné rozhodnutí proto bylo rychlé,“ říká Barbora Štěpánková. „Během posledních dvou let jsme se ale přesvědčili, že tato volba byla správná, a věříme, že by si to náš tatínek takto přál,“ hodnotí. 

Pavle, jak náročné bylo rozhodování, zdali se ujmete vedení Sokolovské uhelné? 

PT: Když se stala ta tragická událost, rodina byla zničehonic postavena před otázku, jak dál, jak se vůbec vypořádat s majetkovými podíly Sokolovské uhelné. 

Rozhodnutí to nebylo jednoduché. Museli jsme si ujasnit, zda jsme kompatibilní v názorech, abychom v tvorbě a naplňování vizí mohli pokračovat dál. Shoda ale byla po- měrně rychlá. Všichni jsme chtěli naplnit odkaz pana Štěpánka, dosáhnout toho, co s panem Rokosem zamýšleli. A to navzdory tomu, že poslední roky, myšleno 2018 a 2019, byly pro oblast energetiky zlomové a rozvojové aktivity byly omezené kvůli růstu cen emisních povolenek i samotných komodit. 

Sice se počítalo s tím, že odklon od uhelné energetiky přijde, ale mysleli jsme si, že to bude tak za dvacet let a budeme mít dost času. Jenže nástup nových technologií, globální přístup k řešení ekologických otázek a zesilující tlak na odklon od uhelné energetiky vše extrémně urychlil.


O desítky let dříve jsme se tak ocitli v situaci, kdy jsme museli být intenzivně kreativní a hledat nové cesty, nové přístupy, nová řešení a nebát se využít opravdu značný potenciál, který se zde podařilo minulými generacemi horníků vybudovat.

Za majetek rodiny včetně Sokolovské uhelné jste momentálně zodpovědný vy. Zapojují se však dědici pana Štěpánka do vedení směřování firmy? 

PT: Coby správce svěřenského fondu jsem vázán statutem svěřenského fondu a ten mě limituje v nakládání s akciemi firmy – nemůžu je prodat, ničím zatížit ani zcizit. Pokud jde ale o rozhodovací proces na valné hromadě, nepodléhají mé kroky jakémukoli dalšímu schvalování po formálně-právní stránce. Nicméně s ohledem na to, že s dědici máme opravdu velmi úzké vztahy, s nimi většinu záležitostí diskutuji. Někdy jsou to drobné detaily, jindy větší cíle.

Jaká tedy bude nová budoucnost Sokolovské uhelné? 

PT: Hlavním byznysem bude stále energetika. Strategie je ale postavena hned na několika navzájem provázaných liniích, které jsou schopny si poskytovat synergie, ale rovněž
žít samostatně. Vše je nastaveno tak, aby skupina stála na vícero nohou a nezviklala se při nenadálých výkyvech, jako se stalo v roce 2019, kdy jsme stáli jen na jedné noze v podobě uhlí. Když tehdy přišel nárůst ceny emisních povolenek z tří či pěti eur na padesát eur, poznali jsme, že je dobré být více rozkročen.

Kolik těch byznysových nohou bude? 

PT: Pod SUAS Group aktuálně spadá sedm základních subholdingových společností, které se budou zabývat oblastmi čisté energetiky, odpadovým hospodářstvím a zemědělstvím, stavebnictvím, strojírenstvím, elektrovýrobou a elektromontážemi, dále půjde o oblast dopravy a mechanizace. Neopominutelnou součástí bude development. 

Rozhodně však nehodláme zapomenout ani na sílu tradice Sokolovské uhelné. Období přechodu od uhlí k dnes tolik žádané čisté energetice je otázkou dlouhodobého vývoje. Ni- kdo nedokáže odhadnout, jak se bude vyvíjet problematika emisních povolenek a další souvislosti. Přeměna může trvat deset dvanáct let. Pro nás je podstatné, že budou souběžně fungovat obě skupiny, neboť i Sokolovská uhelná má stále potenciál vytvořit tolik potřebné zdroje pro rozvojové aktivity sesterské skupiny. 

O jakých konkrétních projektech přemýšlíte? 

PT: Zcela jasné obrysy se již rýsují v projektech v oblasti obnovitelných zdrojů a ukládání energií. Chceme za tímto účelem využít především plochy bývalých dolů a výsypek, tedy stovky hektarů ploch, které nejsou a ani další desítky let nebudou vhodné pro zemědělskou činnost, takže tam mohou vyrůst například solární parky. 

Připravujeme i projekty zaměřené na inovace a výzkum v oblasti energetiky nebo v oblasti chemického průmyslu. V jejich rámci nezůstávají mimo naši pozornost ani projekty zahrnující vývoj technologií k produkci a zpracování například vodíku nebo metanu. Významné místo zaujímají též projekty pro ekologicky čisté zpracování odpadů, projekt v oblasti systémové integrace zdrojů energie 

a jejich uplatnění při tak náročných operacích, jako je například vyrovnání přenosové soustavy. Jsem pře- svědčený, že náš region může být díky projektům SUAS Group odolný třeba vůči blackoutu. Jeden z nosných projektů spočívá ve zpracování lithia přes výrobu baterií až po jejich následnou recyklaci. V tomto ohledu spolupracujeme se skupinou, která disponuje těžebními právy na výsypkách u Horního Slavkova a Cínovce, a dále připravuje projekty s cílem umístit na našich průmyslových zónách gigafactory. 

V neposlední řadě pak na vlastních územích chystáme řadu projektů, které promění tvář našeho regionu. Budeme rozvíjet nové oblasti pro bydlení, otevřeme nové příležitosti
k rekreaci. Nadšení ve mně osobně vzbuzuje lokalita Medard. Území, které jsme kdysi přírodě vzali, se nyní vrací v nové, nádherné podobě. Právě pro takové vize a cíle stojí za to vyvíjet úsilí a zanechat po nás něco, co budou užívat budoucí generace a co pozvedne úroveň Sokolovska a celého Karlovarského kraje.

Na kolik vás celá transformace vyjde? 

PT: Plánovaný objem investic do projektů se pohybuje kolem deseti miliard korun. Uvidíme ale, co vše se podaří naplnit. Osobně věřím, že to bude více než polovina. Zároveň v mezidobí budou určitě přicházet jiné investiční příležitosti.

Z čeho chcete projekty platit? Počítáte kromě vlastního kapitálu a bankovního financování i se vstupem dalších investorů? 

PT: Počítáme. Prvního investora mám shodou okolností po své levé ruce. Bavíme se o tom delší dobu a já se na to těším. Přesvědčovat Jardu bude totiž o malinko snazší tím, že do projektů za ta léta vidí víc než kdokoli jiný. Budeme ale jednat i s jinými investory. U některých témat diskutujeme založení společných podniků, jako když jsme například nedávno s Petrem Pauknerem založili společnost SUAS Grid, zaměřenou na stavbu elektrických rozvodných sítí. Transformace kraje nemůže být jen na nás, i když naše finanční síla není špatná. 

JR: Ve výčtu zdrojů jste zapomněli zmínit dotační tituly, které ukrývají velký finanční potenciál. Je naslibováno velké množství fondů, z nichž se dají zainvestovat desítky procent ve spoustě projektů. 

Kdy podle vás bude zelená noha podniku silnější než ta uhelná? 

JR: Na to není jednoduchá odpověď. Podívejte, co se stalo na Ukrajině a následně s cenami nejen plynu. Naše vize počítala se sestupnou trajektorií těžby a zpracování uhlí, k čemuž jsme byli tlačeni bankami do roku 2030. Museli jsme dokonce podepsat závazek, jinak se s námi, respektive s naší uhelnou částí, vůbec nebavily. Nyní ale svět udělal kotrmelec a najednou se vše zastavilo. 

Například jsme řešili plynofikaci Sokolova a jeho okolí, protože dodneška je v regionu vsazeno při výrobě tepla pouze na jednu kartu v podobě uhelné elektrárny v Tisové. Ta kdyby se začala ekonomicky nevyplácet, neměli bychom žádnou alternativu. Proto jsme zamýšleli výstavbu plynových kotelen. Kdyby se tak stalo, dneska by se asi lidé divili, jaká by byla cena tepla v Sokolově. Koneckonců něco podobného v současnosti zažívají v Chebu, kde bohužel jinou alternativu nemají. Vytápí se tam zemním plynem a ceny násobně vzrostly. 

Vize se tedy musela předělat... 

JR: Vize se musela přehodnotit dle nové situace a dnes jedou kotle uhelných elektráren, ať už v Tisové, nebo na Vřesové, na plný výkon. Oproti tomu paroplynová elektrárna je, jak říkáme, pouze v teplé záloze, její provoz se teď nevyplácí. To vše násobí tlak na další alternativy, tedy hlavně urychlení vizí z hlediska OZE. 

Myslíte si tak, že můžete plánovat na pět deset let dopředu, ale pak se stane, co se stane, a během několika dní můžete celou vizi uložit někam do šuplíku a začít dělat na nové. Doba je dnes v energetice hodně turbulentní.

Jaký tedy ten současný kotrmelec pro vás je? Špatný, protože se vám bortí vize? Nebo dobrý, protože můžete i nadále těžit z uhelného byznysu? 

PT: Oba dva pohledy jsou správné. Čím déle poběží uhelná energetika, tím více času máme na to, abychom přichystali transformační projekty. Trh není jen
o plynu, ale také o nedostatku komodit, materiálů nebo zdrojů pro realizaci některých projektů, jako jsou třeba konstrukce pro fotovoltaiku, kde se zvyšují ceny panelů pro fotovoltaické elektrárny. S tím vším se teprve budeme vypořádávat, a to jsme teprve na začátku výkyvů. Zároveň to ale neznamená, že bychom měli ve svých nastolených vizích
a rozvojových aktivitách brzdit. 

Změnila současná situace i vaše plány z pohledu ukončení těžby uhlí? 

PT: Zatím se naše cíle nezměnily. 

Kdy se tak na Sokolovsku přestane těžit? 

JR: Při současném tempu těžby jsou čtyři miliony tun uhlí ročně v rámci územních limitů, tedy aniž bychom museli zabrat další obce nebo komunikace, na pozemcích Sokolovské uhelné uhlí na dalších 25 let. Hlavní otázkou ale je, jestli se těžba bude vyplácet a jestli budeme mít uhlí kam dávat. Emisními povolenkami totiž není zatěžována samotná těžba, ale následné zpracování uhlí včetně spalování. Jde tak o to, jestli se odběratelům vyplatí jej kupovat.


Kdo patří k vašim odběratelům? 

JR: Největším odběratelem našeho uhlí jsme my jako Sokolovská uhelná, naše elektrárny. Máme ale i další odběratele, jako jsou města Plzeň nebo České Budějovice. Ve výsledku to tak budou ona, kdo podepíše ortel nad těžbou uhlí na Sokolovsku. Tudíž já s Pavlem dneska těžko můžeme říct, zda ke konci těžby dojde v roce 2027, nebo 2036. 

Určitě ale existuje nějaký termín, kdy počítáte s definitivním útlumem? 

JR: Původní záměry korespondovaly s tím, kam jsme byli tlačeni bankami, to znamená rok 2030. K němu jsme se museli zavázat, aby se s námi banky vůbec bavily a byly ochotné nám na naše projekty poskytnout finanční zdroje, protože ačkoli máme nulovou zadluženost a vlastní zdroje, sami všechny projekty najednou nejsme schopni zafinancovat. Na tomto přístupu bank se do dnešní doby nic nezměnilo, tudíž z tohoto pohledu zůstává daným termínem rok 2030. Ale uvidíme, jak se bude situace ve skutečnosti vyvíjet. 

PT: Dlouho se mluvilo o tom, že v Evropě měl být přechodným médiem z fosilní energetiky na obnovitelné zdroje plyn. Dneska je ale vše postavené na hlavu a vypadá to, že by to mohlo být hnědé uhlí. Jedna věc je, za kolik zelené zdroje postavíme, druhá, že na vše musí být připravena celá energetická soustava. Například v Německu, které je čím dál víc závislé na obnovitelných zdrojích energie, mají pro případy, že by nesvítilo slunce nebo nefoukal vítr, připraveny záložní zdroje v podobě uhelných elektráren, aby vykryly výpadky v celé síti. 

JR: Nutné je ještě zmínit, že uhlí se nepoužívá jen k výrobě elektrické energie, ale také k výrobě tepla v rámci centrálního zásobování. Z našich uhelných elektráren zásobujeme zhruba třetinu obyvatel regionu a pak taky zmíněnou Plzeň nebo České Budějovice. Pár let nazpět mnoho obcí zvažovalo, že by se od centrálního zásobování odpojilo a zavedlo místo něj plynové kotelny. Dneska ty, které se neodpojily, jsou rády, že jedou na uhlí. Proč to říkám... tahle skutečnost podle mě bude další velkou bariérou pro rozhodnutí o definitivním útlumu uhlí, protože jiná alternativa v současnosti na stole není. Všichni jsou rádi, z hlediska cen i stability, že jedou na uhlí. 

Sokolovskou uhelnou tedy čekají tučná léta... 

PT: Z našich ekonomických výsledků je patrné, že tržby za minulé roky jsou srovnatelné s těmi za léta předchozí. Naopak ale klesá objem těžby uhlí, což souvisí s tím, že jsme po roce 2020 snížili plán. V té době jsme uvažovali o uzavření činnosti jednoho těžebního celku. V březnu tohoto roku jsme ale byli nuceni toto rozhodnutí přehodnotit a v polovině června jsme celek znovu uvedli do provozu, abychom zajistili energetickou bezpečnost a dostatek uhlí minimálně pro zimní sezony. 

Pravda tedy je, že vnímáme, že oblast uhelné energetiky bude v následujících až čtyřech letech vykrývat propad, jenž v tuto chvíli nastává důsledkem nedostatku jiných zdrojů pro výrobu elektřiny a tepla. Kapa- citu těžby uhlí ale nejsme schopni ze dne na den významně zvýšit. Nejdříve je totiž potřeba uhlí odkrýt, až potom se může začít těžit.
Bude tu tedy uhlí i po zmiňovaném roce 2030? 

JR: Můj subjektivní názor je takový – a v oblasti energetiky patrně nenajdete nikoho, kdo by vám řekl něco jiného –, že opravdu nelze předvídat, co bude za několik let. Divím se evropským politikům, kteří přesně vědí, co bude v oblasti energetiky v roce 2040. Už nikdo ale ne- tuší, co bude v roce 2025. Českým i evropským politikům bych tak doporučil, aby raději řešili to, co bude za rok, než to, co nastane za dvě dekády. Ale to už teď nebude má starost. 

Kontakt pro novináře

Kateřina Pištorová
PR manažerka & tisková mluvčí
katerina.pistorova@heroandoutlaw.com
+420 775 977 570

Vladislav Podracký
podracky@suas.cz
+420 603 815 770